Je skoro půlka listopadu a mně ve skleníku pořád dozrávají rajčata a papriky (kromě spousty další zeleniny, která není typicky teplomilná). Samotnou mě to překvapuje, i když už mám léta zkušeností s celoročním pěstováním, v obchodě už téměř žádnou zeleninu nekupuji.

Svůj skleník miluju, je to pro mě laboratoř a love temple v jednom. A hodně mě baví v něm vytvářet čím dál ideálnější podmínky, zkoušet si, co funguje a co ne, učit se trpělivosti a nespěchat. Je to jedno z míst, kde se cítím být nejvíc sama sebou. V intimním propojení s rostlinami a se zemí, v bezpečném prostoru, kde oni i já můžeme svobodně kvést a zrát, jak je nám libo. Já „jen“ vytvářím prostor, kde se to může dít a nabízím možnosti, co všechno společně můžeme.

A v tom vidím paralelu s terapeutickým vztahem. Stejně jako já a rostliny, tak i já a klient jsme rovnocenní partneři. Nejsem ta, kdo ví víc nebo někomu radí, někam ho posouvá, nedej bože léčí. Já jsem ta, která – stejně jako ve skleníku – vytvářím bezpečný prostor a ideální podmínky, aby se klient mohl uvolnit, hledat v sobě, kým vlastně je a kým není. A je čistě na něm, jak chce rozkvést a dozrát. A stejně jako jsem přesvědčena, že rajčata mi plodí i v listopadu proto, že k nim mám vřelý a hluboký vztah a pečuju o náš společný prostor, to stejné se děje na úrovni terapeut – klient.

A pak, když nastane „zkouškové období“ zimy, vyvstane otázka a pozorování, co přežije do dalšího roku, co zajde jako nefunkční, co se samo vysemení a zakoření tak, že už se vegetativně o přežití postará samo o sebe. Tomu se říká dospělost a nezávislost a k tomu vedu i své klienty. Aby můj bezpečný skleník už nepotřebovali, protože jejich kořeny už jsou dostatečně silné a zdravé, že můžou čelit povětrnostním podmínkám v průběhu celého vegetačního cyklu nebo-li života . A to mě dává hluboký smysl a velmi mě to naplňuje.