Je skoro půlka listopadu a mně ve skleníku pořád dozrávají rajčata a papriky (kromě spousty další zeleniny, která není typicky teplomilná). Samotnou mě to překvapuje, i když už mám léta zkušeností s celoročním pěstováním, v obchodě už téměř žádnou zeleninu nekupuji.

Svůj skleník miluju, je to pro mě laboratoř a love temple v jednom. A hodně mě baví v něm vytvářet čím dál ideálnější podmínky, zkoušet si, co funguje a co ne, učit se trpělivosti a nespěchat. Je to jedno z míst, kde se cítím být nejvíc sama sebou. V intimním propojení s rostlinami a se zemí, v bezpečném prostoru, kde oni i já můžeme svobodně kvést a zrát, jak je nám libo. Já „jen“ vytvářím prostor, kde se to může dít a nabízím možnosti, co všechno společně můžeme.

A v tom vidím paralelu s terapeutickým vztahem. Stejně jako já a rostliny, tak i já a klient jsme rovnocenní partneři. Nejsem ta, kdo ví víc nebo někomu radí, někam ho posouvá, nedej bože léčí. Já jsem ta, která – stejně jako ve skleníku – vytvářím bezpečný prostor a ideální podmínky, aby se klient mohl uvolnit, hledat v sobě, kým vlastně je a kým není. A je čistě na něm, jak chce rozkvést a dozrát. A stejně jako jsem přesvědčena, že rajčata mi plodí i v listopadu proto, že k nim mám vřelý a hluboký vztah a pečuju o náš společný prostor, to stejné se děje na úrovni terapeut – klient.

A pak, když nastane „zkouškové období“ zimy, vyvstane otázka a pozorování, co přežije do dalšího roku, co zajde jako nefunkční, co se samo vysemení a zakoření tak, že už se vegetativně o přežití postará samo o sebe. Tomu se říká dospělost a nezávislost a k tomu vedu i své klienty. Aby můj bezpečný skleník už nepotřebovali, protože jejich kořeny už jsou dostatečně silné a zdravé, že můžou čelit povětrnostním podmínkám v průběhu celého vegetačního cyklu nebo-li života . A to mě dává hluboký smysl a velmi mě to naplňuje.

Už nějaký čas ke mně chodí klientka, říkejme jí Viola. Dnes přišla, posadila se prkenně do křesla a s tvrdostí v hlase a ostrýma, pichlavýma očima mi řekla:

„Celý život mám pocit, jako by mi někdo vrazil kudlu do zad. To není fér, je to zrada. Nemůžu nikdy nikomu věřit. Musím mít všechno a všechny kolem sebe pod kontrolou. Svoje emoce, svého partnera, každou situaci. Vlastně i já všem držím kudlu pod krkem. Sama sebe přesvědčuji, že všechno musí být dokonalé, abychom byli šťastni. Ale, sakra, čím víc na to myslím, tím víc se štěstí vzdaluje. Myslím, myslím… pořád jenom myslím, ale vůbec nic necítím… Připadám si jak dokonale naprogramovaná a krásná robotka, co je uvnitř úplně prázdná… Opustil mě další partner, je to jak přes kopírák. Prý jsem chladná a citově nedostupná. Ale já se opravdu snažím, jenže mi to nejde. Jako kdybych byla sevřená v nějakém brnění. A přitom po citech tak toužím…“

V tu chvíli se Viola rozpláče a začne křičet na svého nepřítomného otce:

„Tati, sakra, dělám to celý život kvůli tobě! Vidíš mě? Ty mě vůbec nevidíš! Jak dokonalejší ještě musím být, aby sis toho všiml?! Cítím se tak sama…“

Je to celostní proces, který netrvá jedno sezení… Chce to čas, během kterého laskavě a s respektem uvolníme z těla celoživotně potlačované emoce (vztek, stud, nenávist, frustrace, pocity viny...). S nimi se postupem času objevují další vzpomínky a prohlubuje se pochopení toho, proč se Viola chová tak, jak se chová. Je to dětská obranná strategie, jak přežít ve světě, kde je táta citově nedostupný. A byla to dobrá strategie, fungovala a Viola přežila.

Teď je v dospělém těle a dozrála do bodu, kdy může tento již nefunkční mechanismus propustit. Bolí to, stejně jako kudla v zádech. Ale když se nůž jemně, postupně a opatrně vyndá, rána se zahojí. Touha po dokonalosti a kontrole už nebude potřeba a zrodí se nová, dospělá Viola, kterou vlastní emoce už nebudou děsit.

Tělo i duše mají neuvěřitelnou schopnost regenerace, když jim dáme pozornost, bezpečí a péči. Bude to chtít ještě nějaký čas projít společně tím temným lesem, ale jsme na dobré cestě…

Příběh zhuštěn, zkrácen a sdílen anonymně se souhlasem klientky.